Co po člověku zůstane, když jednou odejde?
Někdy přemýšlím nad tím, co po člověku zůstane, když jednou odejde.
Zůstanou věci.
Oblečení ve skříni.
Fotografie.
Dům, ve kterém žil.
Možná práce, kterou celý život budoval.
Věci, na kterých mu záleželo.
Ale časem se všechno promění.
Oblečení se rozdá.
Věci se uklidí.
Dům možná dostane nový život.
Fotografie zůstanou uložené v krabicích nebo v telefonech.
A přesto po člověku zůstane něco, co se nedá uklidit, rozdat ani zapomenout.
Pocit.
To, jak jsme se vedle něj cítili.
Zůstane jeho smích, na který si někdo vzpomene.
Jeho hlas.
Jeho způsob, jakým objímal.
Slova, která řekl ve chvíli, kdy je někdo potřeboval nejvíc.
Zůstane dobro, které udělal, i když o něm nikomu nevyprávěl.
Zůstane v člověku, kterému pomohl.
V někom, komu dodal odvahu.
V někom, koho pohladil, když mu bylo těžko.
Možná po sobě nemusíme zanechat velké věci.
Nemusíme být slavní.
Nemusíme něco velkého dokázat.
Nemusíme po sobě zanechat jmění ani dokonalý život.
Možná úplně stačí, když po nás zůstane pocit, že s námi bylo někomu dobře.
Že se někdo vedle nás cítil v bezpečí.
Že se někdo díky nám na chvíli usmál.
Že někdo věděl, že na to není sám.
Protože člověk možná nikdy úplně nezmizí.
Část z něj zůstává v každém, koho během svého života potkal.
V příbězích, které o něm vyprávíme.
Ve vzpomínkách, které se vracejí.
V maličkostech, které nám ho připomenou.
A možná právě v tom je něco krásného.
Že i když jednou odejdeme, láska, kterou jsme rozdali, může zůstat.
V srdcích lidí.
A tak možná není nejdůležitější otázka:
Co po mně zůstane?
Ale spíš:
Jak se lidé cítí, když jsou se mnou?
Protože právě to si možná jednou budou pamatovat nejvíc.
