Kam zmizel úsměv?
Sedím na pěší zóně a pozoruji lidi. Proudí kolem mě desítky tváří. Mladí i staří, ženy i muži. Každý někam spěchá.
Jen něco mi schází.
Úsměv.
Většina lidí má sklopenou hlavu. Dívají se do země nebo do telefonu. Čela mají svraštělá, ramena trochu svěšená. Jako by každý nesl svůj neviditelný batoh plný starostí.
Přemýšlím, kam se poděl ten obyčejný lidský úsměv. Ten, který nic nestojí a přesto může někomu změnit celý den.
Možná jsme příliš zaměstnaní přemýšlením o tom, co bude zítra. Možná nás tíží účty, práce, nemoc nebo samota. Každý člověk, kterého míjíme, svádí svůj vlastní boj. Boj, o kterém často nic nevíme.
A přesto věřím, že úsměv nezmizel.
Jen se schoval.
Čeká na vlídné slovo. Na obejmutí. Na zprávu od někoho blízkého. Na chvíli, kdy si sedneme na lavičku a necháme slunce pohladit svou tvář. Čeká na okamžik, kdy nám někdo podrží dveře nebo popřeje krásný den.
Úsměv není důkazem života bez starostí. Je důkazem naděje.
Možná právě dnes můžeš být tím člověkem, který ho vrátí zpátky. Stačí se podívat někomu do očí. Usmát se. Bez důvodu.
Protože úsměv je zvláštní dar. Když ho rozdáš, neubude ho. Naopak. Často se k tobě vrátí.ano
A třeba právě ve chvíli, kdy si budeš myslet, že ho nejvíc potřebuješ.
