Strom, který zůstal
Stojí tam už mnoho let.
Možná tam stál ještě dřív, než jsme se narodili.
Každé jaro se obalí zelení.
V létě poskytne stín.
Na podzim nechá své listy odletět.
A v zimě stojí tiše a čeká.
Zažil tolik věcí.
Viděl děti, které kolem něj běhaly.
Možná se o něj opíraly.
Lezly po jeho větvích.
Schovávaly se pod jeho korunou.
Viděl lidi, kteří přicházeli a zase odcházeli.
Někteří se vraceli.
Jiní už nikdy.
Viděl lásky, které začaly.
A možná i ty, které skončily.
Viděl smích.
Slzy.
Loučení.
Návraty.
Viděl lidi, kteří si mysleli, že jejich bolest nikdy neskončí.
A přesto čas plynul dál.
Lidé se měnili.
Děti vyrostly.
Někteří lidé odešli navždy.
Domy kolem něj možná změnily své obyvatele.
Cesty se změnily.
Svět se změnil.
Ale on tam stále stojí.
Pevně zakořeněný v zemi.
Možná by nám mohl vyprávět příběhy všech, kteří kolem něj prošli.
O lidech, kteří se kdysi smáli a dnes už tu nejsou.
O dětech, které kdysi držely v rukou jeho listy a dnes mají vlastní děti.
O těch, kteří pod jeho korunou hledali chvíli klidu.
A možná právě proto mám stromy tak ráda.
Připomínají mi, že život se neustále mění.
Někteří lidé přijdou.
Někteří odejdou.
Některé věci skončí.
A přesto život pokračuje.
Stejně jako strom.
Každý rok znovu vyraší.
I když přišel o své listy.
I když zažil bouře.
I když mu některé větve uschly.
Pořád stojí.
Možná i my jsme někdy jako ten strom.
Unavení.
Ošlehaní životem.
S jizvami, které nejsou vidět.
Něco jsme ztratili.
Někoho jsme museli nechat odejít.
Některé části našeho života už se nikdy nevrátí.
Ale přesto stojíme.
A možná to někdy úplně stačí.
Nemusíme pořád růst.
Nemusíme pořád všechno zvládat.
Nemusíme být každý den silní.
Někdy stačí jen stát.
Dýchat.
A počkat, až přijde další jaro.
Protože i když se kolem nás všechno mění…
můžeme zůstat sami sebou.
Stejně jako ten starý strom, který tam stojí už tolik let.
Tiše.
Pevně.
A pamatuje si mnohem víc, než bychom si dokázali představit.
