Já jsem
Jsou dvě slova, která člověk vysloví tisíckrát za život.
A přesto v sobě nesou obrovskou sílu.
Já jsem.
Za nimi už většinou následuje něco, čemu jsme uvěřili.
Já jsem unavená.
Já jsem silná.
Já jsem citlivá.
Já jsem moc.
Já jsem málo.
Já jsem ztracená.
Já jsem doma.
A možná si ani neuvědomujeme, jak hluboko tato slova padají do našeho nitra. Jak se usazují v těle, v mysli i v srdci. Jak postupně tvoří náš vnitřní svět.
Kolikrát jsme o sobě řekli něco tvrdého jen proto, že jsme byli zranění?
Kolikrát jsme sami sebe zmenšili, protože to kdysi udělal někdo jiný?
Jenže člověk není jedna věta.
Není jedno období života.
Není jedna chyba, jeden pád ani jedna bolest.
Člověk je proměna.
A možná právě proto je tak důležité občas se zastavit a vnímat, co za slova za své „já jsem“ pokládáme.
Protože tělo poslouchá.
Duše poslouchá.
I ticho poslouchá.
Když člověk dlouho žije v napětí, často zapomene, kdo opravdu je. Začne se definovat únavou, stresem, strachem nebo tím, co musí zvládnout. A přitom hluboko pod tím vším pořád existuje jeho skutečné já. Tiché, klidné, živé.
To, které cítí krásu ranního světla.
To, které se dojímá zpěvem ptáků.
To, které umí být laskavé i po všech životních zkouškách.
Možná nepotřebujeme být někým jiným.
Možná si jen potřebujeme znovu vzpomenout.
Na to, že:
Já jsem člověk, který přežil těžké dny.
Já jsem citlivost, ne slabost.
Já jsem světlo, i když občas procházím tmou.
Já jsem klid.
Já jsem život.
A někdy úplně stačí zavřít oči, položit si ruku na srdce a jen chvíli být.
Bez masek.
Bez výkonu.
Bez dokazování.
Jen:
Já jsem.
