Když nebe pláče
Jsou dny, kdy se probudíme a za oknem není modrá obloha. Slunce se schovalo za mraky a kapky deště tiše bubnují do okenních parapetů.
Mnoho lidí takové počasí nemá rádo. Říkají, že je smutné, pochmurné a bez energie.
Já to ale vidím trochu jinak.
Mám pocit, že když prší, svět se na chvíli zpomalí.
Jako by i příroda věděla, že není nutné být neustále v pohybu. Že někdy stačí jen být.
Déšť omývá cesty, listy stromů i vzduch kolem nás. A možná symbolicky omývá i něco uvnitř nás.
Někdy totiž také potřebujeme plakat.
Potřebujeme nechat odejít bolest, zklamání, smutek nebo únavu, kterou jsme v sobě příliš dlouho nosili.
Nikdo se nediví, když pláče nebe.
Tak proč jsme někdy tak přísní sami k sobě, když pláčeme my?
Po každém dešti je vzduch čistší.
A často i naše duše.
Možná právě proto mám deštivé dny ráda. Nevyžadují výkon. Nenutí mě nikam spěchat. Připomínají mi, že odpočinek je stejně důležitý jako aktivita.
Že ticho má svou hodnotu.
Že smutek má své místo.
A že i šedá obloha je součástí krásy tohoto světa.
Když tedy příště začne pršet, možná na chvíli zastavte.
Uvařte si čaj.
Zabalte se do deky.
Poslouchejte kapky dopadající na zem.
A dovolte si jen být.
Protože i když nebe pláče, neznamená to, že je nešťastné.
Možná jen potřebuje uvolnit to, co už v sobě nemůže dál nést.
A možná je to občas potřeba i pro nás. 🌧️💚
