Klid před bouřkou
Mám ráda ten zvláštní čas před bouřkou.
Chvíli, kdy se svět na okamžik zastaví.
Vítr utichne. Listy na stromech se přestanou chvět a vzduch ztěžkne očekáváním. Ptáci se schovají do korun stromů a krajina se ponoří do ticha, které je jiné než všechna ostatní.
Ticho před bouřkou.
Není prázdné.
Je plné.
Jako by se příroda na chvíli nadechla a zadržela dech.
Mraky pomalu tmavnou a slunce ztrácí svou sílu. Světlo získává zvláštní odstín, který lze spatřit jen několikrát do roka. Všechno kolem vypadá měkčeji, tajemněji a klidněji.
A pak přijde déšť.
Nejdříve nesměle.
Jedna kapka.
Druhá.
A najednou jich jsou tisíce.
Bubnují na střechy, parapety i listy stromů.
A když déšť odejde, přijde můj nejoblíbenější okamžik.
Otevřené okno.
Čerstvý vzduch.
Vůně mokré trávy.
Vůně lesa.
Vůně země, která se po dlouhém horku konečně napila.
Je to vůně, kterou neumí vytvořit žádný parfém.
Je čistá, opravdová a známá.
Připomíná léto, bosé nohy v trávě, otevřená okna a dlouhé večery, kdy nikam nespěcháme.
Možná právě proto mám ráda bouřky.
Ne kvůli hromům a bleskům.
Ale kvůli tomu tichu před nimi.
A kvůli té nádherné vůni, která po nich zůstává ve vzduchu. 🌧️🍃💚
