A jednou se člověk unaví
A jednou se člověk unaví z toho být stále silný.
Unaví se z přemýšlení.
Z hluku.
Z neustálého vysvětlování.
Ze světa, který pořád někam běží.
A tak si sedne do ticha.
Možná do lesa.
Možná k oknu.
Možná jen s hrnkem čaje v dlaních a unaveným srdcem.
A chvíli jen poslouchá.
Vítr za oknem.
Tlumený zpěv ptáků.
Vlastní dech.
A najednou si všimne něčeho zvláštního.
Že příroda nikam nespěchá.
Strom nemusí dokazovat, že je stromem.
Řeka se neptá, jestli smí téct.
Světlo prostě jen dopadá na zem a hřeje.
Jen člověk na sebe bývá tak přísný.
Pořád má pocit, že musí být lepší, silnější, výkonnější.
A přitom jeho duše možná touží po jediné věci.
Po klidu.
Po obyčejném lidském klidu, kde může na chvíli odložit všechny role.
Kde nemusí nikoho zachraňovat.
Kde může být . Tichý. Skutečný.
Možná uzdravení nezačíná velkými změnami.
Možná začíná ve chvíli, kdy si člověk dovolí zpomalit.
Kdy si dovolí cítit.
Kdy přestane bojovat sám se sebou.
A v tom tichu zjistí, že pod vším tím chaosem v něm pořád existuje něco klidného.
Něco, co se nikdy úplně neztratilo.
On sám. 🌙
![]()