A jednou se člověk unaví….

A jednou se člověk unaví

A jednou se člověk unaví z toho být stále silný.

Unaví se z přemýšlení.
Z hluku.
Z neustálého vysvětlování.
Ze světa, který pořád někam běží.

A tak si sedne do ticha.

Možná do lesa.
Možná k oknu.
Možná jen s hrnkem čaje v dlaních a unaveným srdcem.

A chvíli jen poslouchá.

Vítr za oknem.
Tlumený zpěv ptáků.
Vlastní dech.

A najednou si všimne něčeho zvláštního.

Že příroda nikam nespěchá.
Strom nemusí dokazovat, že je stromem.
Řeka se neptá, jestli smí téct.
Světlo prostě jen dopadá na zem a hřeje.

Jen člověk na sebe bývá tak přísný.

Pořád má pocit, že musí být lepší, silnější, výkonnější.
A přitom jeho duše možná touží po jediné věci.

Po klidu.

Po obyčejném lidském klidu, kde může na chvíli odložit všechny role.
Kde nemusí nikoho zachraňovat.
Kde může být . Tichý. Skutečný.

Možná uzdravení nezačíná velkými změnami.

Možná začíná ve chvíli, kdy si člověk dovolí zpomalit.
Kdy si dovolí cítit.
Kdy přestane bojovat sám se sebou.

A v tom tichu zjistí, že pod vším tím chaosem v něm pořád existuje něco klidného.

Něco, co se nikdy úplně neztratilo.

On sám. 🌙