Moje bolavá duše
Někdy se usmívám, i když mě uvnitř něco bolí.
Usmívám se, protože nechci vysvětlovat.
Protože nechci, aby se někdo ptal.
Protože už jsem se tolikrát naučila říct „jsem v pohodě“, i když jsem nebyla.
Možná na mně není nic poznat.
Normálně vstanu, udělám, co je potřeba, mluvím s lidmi, směju se, pracuji, plánuji další dny.
A přesto jsou ve mně místa, kam nikdo nevidí.
Místa, která jsou pořád trochu bolavá.
Jsou tam věci, o kterých už nemluvím.
Lidé, kterým jsem kdysi věřila.
Slova, která bolela víc, než ten, kdo je vyslovil, vůbec tušil.
Chvíle, kdy jsem si přála, aby mě někdo jen obejmul a řekl:
„Už nemusíš být tak silná.“
Někdy mě unavuje být tou, která všechno zvládne.
Protože pravda je, že ne vždycky zvládám.
Někdy jsem jen unavená žena, která by si chtěla sednout někam do ticha, zavřít oči a na chvíli nemuset nic.
Nic dokazovat.
Nic vysvětlovat.
Nic zachraňovat.
Jen být.
A možná právě tam, v tom tichu, začínám pomalu chápat, že moje bolavá duše není moje slabost.
Je to důkaz toho, kolikrát jsem musela vstát.
Kolikrát jsem šla dál, přestože jsem nevěděla jak.
Kolikrát jsem měla strach a přesto udělala další krok.
Naučila jsem se, že některé rány se nezahojí tím, že na ně zapomeneme.
Zahojí se tím, že je přestaneme skrývat sami před sebou.
Tak si dnes dovolím přiznat:
Ano, některé věci mě pořád bolí.
Ano, některé vzpomínky ve mně ještě mají své místo.
Ano, někdy se mi chce plakat.
A někdy bych si přála, aby můj život byl jednodušší.
Ale už se za to nestydím.
Protože i moje bolavá místa patří ke mně.
A možná právě díky nim dokážu tak silně cítit krásu obyčejných věcí.
Teplo slunce na kůži.
Vůni trávy po dešti.
Motýla, který si na chvíli sedne vedle mě.
Ticho večera.
Lidský dotek.
Upřímný úsměv.
Možná člověk, který si prošel bolestí, začne vidět krásu trochu jinak.
Hlouběji.
A tak už nechci svou duši nutit, aby byla pořád silná.
Chci ji pohladit.
Říct jí:
„Vím, že jsi unavená.
Vím, co všechno jsi unesla.
A už nemusíš předstírat, že tě nic nebolí.“
Možná se jednoho dne některé rány zacelí úplně.
A možná některé zůstanou jako malé jizvy.
Ale i jizva je důkazem, že bolest jednou přestala krvácet.
A já věřím, že i moje duše ještě pozná chvíle, kdy nebude bolet.
Možná ne proto, že zapomene.
Ale proto, že konečně pochopí, že po tom všem…
si zaslouží klid.
