Domov není místo. Je to člověk, vedle kterého se cítíme v bezpečí.
Když se řekne domov, většina lidí si představí dům, byt nebo místo, kam se večer vrací. Jenže časem člověk zjistí, že skutečný domov se nedá postavit z cihel. Nevytvoří ho drahý nábytek ani krásně upravená zahrada.
Skutečný domov je pocit.
Je to okamžik, kdy vedle někoho můžete být sami sebou. Nemusíte nic předstírat, nic dokazovat ani se bát, že budete souzeni. Můžete se smát nahlas, plakat beze slov nebo jen mlčet. A přesto víte, že jste přijati.
Bezpečí není samozřejmost. Mnozí z nás vyrůstali v prostředí, kde bylo více strachu než klidu, více křiku než pochopení. O to víc si později vážíme lidí, vedle kterých se naše srdce konečně uvolní. Kde nemusíme být neustále ve střehu.
Takový člověk je domovem.
Ne proto, že by vyřešil všechny naše starosti. Ale protože nám svou přítomností připomíná, že na ně nejsme sami.
Někdy tím domovem bývá partner. Jindy maminka, tatínek, dítě, přítel nebo babička. A někdy je to člověk, kterého jsme potkali úplnou náhodou a přesto máme pocit, jako bychom ho znali celý život.
A víte, co je možná to nejdůležitější?
Že bychom se jednou měli stát domovem i sami sobě.
Protože ne vždy budeme mít vedle sebe někoho, kdo nás obejme nebo uklidní. Ale když se naučíme mít rádi sami sebe, odpouštět si a být k sobě laskaví, přestaneme hledat bezpečí jen venku. Začneme ho nosit uvnitř sebe.
Pak zjistíme, že domov není adresa napsaná na obálce.
Je to místo v srdci.
Je to člověk, vedle kterého se nám klidně dýchá.
A tím člověkem můžeme být jednou i my sami.
Proto přeji každému, aby ve svém životě našel alespoň jednoho člověka, vedle kterého se bude cítit v bezpečí. A pokud už ho našel, aby si ho vážil. Protože takových lidí není mnoho.
A právě oni nám připomínají, že domov není místo, kam se vracíme.
Domov je pocit, který si neseme v srdci.
