Louka
Sedíš v trávě a kolem tebe se pomalu pohupuje tráva.
Slunce hladí stébla , ve vzduchu voní léto a nad květy tančí motýli. Včely tiše bzučí svou pradávnou píseň a svět kolem tebe se pohybuje v rytmu, který nepotřebuje hodiny.
A ty jen sedíš.
Najednou není kam spěchat.
Není co řešit.
Není potřeba na nic myslet.
Jen pozoruješ.
Motýla, který se na okamžik usadí na květu. Včelu, která se ztratí v jeho vůni. Stéblo trávy, které se ohne pod lehkým vánkem a zase se narovná.
A někde mezi tím vším se ztiší i tvoje mysl.
Jako by louka věděla, že právě teď nepotřebuješ žádná slova.
Jen být.
Možná právě v těchto chvílích se naše duše dotýká něčeho, co v každodenním shonu často necítíme. Tichého spojení se Zemí, s přírodou, se životem, který proudí kolem nás i skrze nás.
Všechno je najednou přesně takové, jaké má být.
Nemusíš nic měnit.
Nemusíš být silnější, rychlejší ani dokonalejší.
Jen dýcháš.
A svět dýchá s tebou.
Možná proto nás příroda tolik uzdravuje. Ne proto, že by za nás vyřešila naše starosti, ale protože nám na chvíli připomene, kým jsme byli ještě předtím, než jsme se naučili pořád někam spěchat.
Člověkem, který uměl jen sedět v trávě a dívat se na motýla.
Člověkem, který dokázal být přítomný bez jediného důvodu.
A možná právě tehdy, když na chvíli přestaneme hledat odpovědi, se v nás něco tiše srovná.
Sedíš na louce.
Motýl odlétá.
Včela bzučí nad květem.
Vítr se dotkne tváře.
A ty najednou víš, že tenhle okamžik je celý tvůj.
Nemusíš nic víc.
Jen být.
A nechat život, aby chvíli žil za tebe.
