Začínám mít podezření, že moje tělo má úplně jiný názor na krásu než já.
Čím jsem unavenější, tím častěji slyším:
„Ty dneska nějak dobře vypadáš!“
A posledně dokonce:
„Ty vypadáš odpočatě.“
Jenže realita?
Dvě noční směny za sebou.
Spánku poskrovnu.
Kafe už nepiju pro chuť, ale jako životní strategii.
A přesto se na mě někdo podívá a řekne:
„Ty úplně záříš.“
Tak si říkám, že na tom možná něco bude.
Protože to není poprvé.
Když jsem normálně vyspaná, nikdo nic.
Když jsem trochu unavená:
„Vypadáš dobře.“
Po špatné noci:
„Ty nějak záříš.“
Po dvou nočních:
„Ty vypadáš odpočatě!“
Takže jsem možná právě objevila svůj kosmetický rituál.
Žádná drahá séra.
Žádné masky.
Žádné wellness.
Stačí dvě noční směny a minimum spánku.
Výsledek je zřejmě úžasný.
Jenže je tu jeden problém.
Já se totiž vůbec necítím jako někdo, kdo září.
Já se cítím jako někdo, kdo by si nejradši sedl, zavřel oči a několik hodin komunikoval pouze prostřednictvím přikývnutí.
A přesto se podívám do zrcadla a říkám si:
„No dobře… možná na tom něco je.“
Možná totiž únava udělá něco, co neumíme napodobit.
Člověk přestane řešit, jak vypadá.
Přestane se kontrolovat.
Přestane se snažit.
A najednou působí úplně přirozeně.
Nebo je to možná jen tím, že má tak unavené oči, že už nikdo nevidí vrásky.
Každopádně jsem si všimla jedné zvláštní věci:
Čím méně energie mám, tím víc komplimentů dostávám.
Takže až příště po dvou nočních uslyším:
„Ty vypadáš ale krásně!“
Nebudu protestovat.
Nebudu vysvětlovat, že jsem úplně vyřízená.
Prostě poděkuju.
Protože konečně mám důkaz, že únava mi sluší.
Jen bych ještě potřebovala zjistit, jestli se dá tenhle efekt nějak nastavit tak, aby fungoval i po osmi hodinách spánku.
