Tohle je otázka, kterou si v určitém věku pokládáme podezřele často.
Jdu do kuchyně.
Sebevědomě.
S jasným cílem.
Vím přesně, co tam potřebuju.
Otevřu dveře.
Zastavím se.
A…
Nic.
Stojím uprostřed kuchyně a dívám se kolem sebe, jako bych právě dorazila do cizího bytu.
„Proč jsem sem šla?“
Nevím.
Vrátím se zpátky.
Sednu si.
A za pár vteřin mě to napadne.
„Aha!“
Samozřejmě.
Jdu znovu do kuchyně.
Otevřu dveře.
A…
Nic.
Tak dobře.
Tentokrát už se nenechám nachytat.
Vrátím se do původní místnosti a snažím se rozpomenout.
Možná jsem chtěla něco vyndat z lednice.
Nebo dát něco do lednice.
Nebo si udělat kafe.
Nebo jsem chtěla…
Počkat.
Chtěla jsem vlastně něco?
Pak přijde ta nejhorší část
Začnu si procházet celý den.
„Co jsem před chvílí dělala?“
Telefon.
Ne.
Prádlo.
Ne.
Koupelna.
Ne.
Kuchyň…
Aha!
Určitě jsem šla pro něco k jídlu.
Takže znovu do kuchyně.
Otevřu lednici.
Dívám se dovnitř.
A najednou si uvědomím, že vlastně vůbec nemám hlad.
Zavřu lednici.
A v tu chvíli si vzpomenu.
Chtěla jsem si vzít brýle.
Jenže brýle mám celou dobu na hlavě.
Takže se vrátím do pokoje.
A tam si všimnu hrnku od kávy.
„Ten bych mohla dát do kuchyně.“
Tak ho vezmu.
Jdu do kuchyně.
Položím ho na linku.
A najednou stojím uprostřed kuchyně a říkám si:
„Proč jsem sem vlastně šla?“
A jsme zase na začátku.
Myslím, že naše paměť má vlastní smysl pro humor
Člověk si pamatuje věci z doby před třiceti lety.
Pamatuje si, co měl na sobě na prvním rande.
Pamatuje si písničku, která hrála někde na dovolené.
Pamatuje si úplně přesně, kdo mu v roce 1998 řekl něco, co ho naštvalo.
Ale proč před třiceti sekundami vstal ze židle?
To už je vyšší dívčí.
A tak chodíme po bytě a hledáme sami sebe.
Telefon máme v ruce a hledáme telefon.
Brýle máme na nose a hledáme brýle.
Jdeme do ložnice pro něco, co jsme zapomněli v kuchyni, a cestou zapomeneme, co jsme zapomněli.
A někdy otevřeme lednici jen proto, že doufáme, že nám odpověď přijde sama.
Nepřijde.
Ale zato zjistíme, že máme doma jogurt, který tam rozhodně nebyl, když jsme nakupovali.
A víte co?
Možná je to vlastně úplně v pořádku.
Možná jen naše hlava nestíhá množství věcí, které po ní celý den chceme.
Práce.
Domácnost.
Telefon.
Nákupy.
Co bude k večeři.
Co bylo včera.
Co bude zítra.
Kdo volal.
Komu máme zavolat.
A do toho ještě otázka:
„Proč jsem šla do kuchyně?“
Takže pokud dnes vstoupíte do kuchyně a nebudete vědět proč…
Nebojte.
Nejste sami.
Možná tam stojí někde další žena.
Dívá se do lednice.
A čeká, až jí to dojde.
A pokud jí to nedojde?
Udělá si kafe.
Protože na to už si vzpomene.
Tedy doufejme.
