Je mi padesát plus.
A mám takový zvláštní problém.
Moje hlava si totiž pořád myslí, že mi je třicet.
Tělo má na věc poněkud jiný názor.
A tak spolu každý den vedeme takový malý vnitřní dialog.
Hlava: „Pojď, dáme si pořádný trénink!“
Tělo: „Určitě. Jen mi pak dej tři pracovní dny na vyřízení reklamace.“
Hlava: „Dneska toho ještě tolik stihneme!“
Tělo: „Ano. Třeba si sednout.“
Hlava: „Večer bychom mohly někam vyrazit.“
Tělo: „Večer? V tom čase už jsme přece v pyžamu.“
A nejhorší je, že hlava pořád nechápe, proč tělo začalo být tak náročné.
Dřív to bylo nějak jednodušší
Kdysi jsem mohla celý den běhat, večer někam jít, spát pět hodin a ráno fungovat.
Dneska stačí, když se ráno špatně otočím v posteli, a tělo mi okamžitě oznámí:
„Tak. A máme program na dnešek.“
Někdy vstanu z postele a chvíli čekám, než se jednotlivé části těla dohodnou, kdo vlastně bude dneska spolupracovat.
Kolena mají vlastní názor.
Záda vlastní názor.
Rameno si žije úplně samostatným životem.
A přitom v hlavě mám pořád tu třicetiletou ženskou, která by nejradši někam vyrazila.
Pak je tu ještě zrcadlo
To je kapitola sama pro sebe.
V hlavě se vidím úplně normálně.
Pak projdu kolem zrcadla.
Zastavím.
Vrátím se.
A chvíli přemýšlím, kdo je ta paní, která se na mě dívá.
„Promiňte, my se známe?“
A nejhorší je, že ona se tváří, jako by mě znala opravdu dlouho.
Člověk si pak říká, že fotografie z mládí byly vlastně docela realistické. Jen jsme si tehdy mysleli, že vypadáme hrozně.
Kdybychom tehdy věděly…
Ale něco je po padesátce naopak lepší
Už totiž člověk nemusí všechno.
Nemusí vypadat dokonale.
Nemusí se všem líbit.
Nemusí vysvětlovat každé svoje rozhodnutí.
A hlavně už začíná chápat, že některé věci opravdu nestojí za ty nervy.
Dřív jsem mohla půl dne přemýšlet, co si kdo pomyslel.
Dnes?
Ať si myslí. Já si dám kafe.
A to je podle mě jeden z nejlepších benefitů věku.
Tělo zpomaluje. Hlava konečně začíná chápat.
Možná právě v tom je celé kouzlo.
Ve třiceti jsme měli energii, ale často jsme nevěděli, kam ji dát.
Po padesátce už možná nemáme potřebu běžet všude.
Chceme si sednout.
Dát si kávu.
Jít na procházku.
Smát se s někým, koho máme rádi.
Být chvíli sami.
A dělat věci, které nám dávají smysl.
Jen ta hlava…
Ta si pořád myslí, že zvládneme všechno.
A tak ji občas musíme trochu usměrnit.
„Milá hlavo, je nám třicet. Jenom v našich představách.“
„Ale můžeme se tak pořád cítit.“
„Ano.“
„Tak dobře.“
„A teď si pojď sednout.“
A tak sedíme.
A možná poprvé v životě si to opravdu užíváme.
Protože být padesát plus neznamená, že život končí.
Možná jen konečně začínáme vědět, které části života stojí za to žít.
A které už můžeme s klidem pustit.
Třeba hned po kávě.
Pokud ovšem nezapomeneme, proč jsme šli do kuchyně.
