Proč žiju ráda…
Občas si sednu do ticha a položím si otázku, kterou jsem si dřív nikdy nepokládala.
Proč vlastně žiju ráda?
Kdysi bych asi hledala velké odpovědi.
Dnes už je nehledám.
Dnes vím, že život se neskládá z velkých okamžiků. Skládá se z těch malých. Z těch, které přijdou nenápadně a přesto nám pohladí duši.
Žiju ráda, protože ráno můžu otevřít okno a nadechnout se.
Protože existují západy slunce, které mě dokážou na chvíli zastavit.
Protože voní les po dešti.
Protože moře umí odnést starosti alespoň na chvíli.
Protože někdy stačí jeden upřímný úsměv, aby byl den o něco hezčí.
Žiju ráda, protože jsem poznala, že ani bolest netrvá věčně.
Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že už nikdy nebude lépe.
A přece bylo.
Možná ne hned.
Možná to trvalo déle, než bych si přála.
Ale světlo si ke mně cestu nakonec vždycky našlo.
Dnes už vím, že život nemusí být dokonalý, aby byl krásný.
Stačí, když v něm neztratím sama sebe.
Stačí, když budu mít odvahu znovu vstát, i když jsem den předtím padla.
A možná právě proto žiju ráda.
Ne proto, že bych měla jednoduchý život.
Ale protože jsem pochopila, že i po těch nejtěžších dnech může přijít ráno.
A dokud vychází slunce, vždycky existuje důvod věřit, že to dobré ještě neskončilo.
A za to jsem životu vděčná.
