Každý z nás nese stopy času
Když se podívám na staré domy u moře, uvědomím si jednu zvláštní věc. Nikdo se nesnaží zakrýt jejich stáří. Oprýskaná omítka, popraskané zdi nebo okna, která už něco pamatují, jim neubírají na kráse. Naopak. Právě díky nim mají svůj příběh.
A možná je to stejné i s námi.
Často se snažíme schovat své jizvy. To, co nás bolelo. Chvíle, kdy jsme selhali, plakali nebo ztratili někoho, koho jsme milovali. Máme pocit, že bychom měli působit dokonale.
Jenže život není o dokonalosti.
Je o tom, co jsme zvládli. O tom, kolikrát jsme se zvedli, když jsme si mysleli, že už nemůžeme. O lidech, kteří přišli a odešli. O cestách, které nebyly rovné, ale přesto nás dovedly tam, kde dnes stojíme.
Moře omývá břeh každý den. Rok za rokem. Přesto si domy zachovávají svou krásu. Ne proto, že jsou nové, ale proto, že obstály.
A věřím, že i člověk může být krásný právě díky tomu, co prožil.
Nemusíme skrývat všechny své praskliny. Některé z nich dokazují, že jsme žili. Že jsme milovali. Že jsme bojovali. A že jsme se nevzdali.
Možná právě naše nedokonalosti dělají náš příběh jedinečným.
A stejně jako ty domy u moře, i my můžeme stát pevně. S pohledem upřeným k obzoru. S vědomím, že čas nám něco vzal, ale zároveň nám dal moudrost, kterou bychom jinak nikdy nezískali.
Proto se dnes nesnažím být dokonalá.
Stačí mi být sama sebou.
